Pošesté se včera v Rynholci konal divadelní minifestiválek a mně se konečně povedlo navštívit ho. První pocity byly velmi smíšené – nádherná zahrada velmi pěkně opravovaného malého domku mezi poštou a obecním úřadem se kolem jedné zaplňovala pobíhajícími lidmi. Do domečku, z domku, ke stodole, od stodoly a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít na akci určenou i veřejnosti.
Byla jsem trochu připravená, protože jsem si dopředu vyhledala nějaké informace a byli jsme proto s dětmi připraveni na pohádku Tři medvědi a drzá Máša. Takže jsme čekali. Od milých maminek jsme se postupně dovídali další informace: medvědi nebudou, ale něco bude, ale nevíme kdy, asi za chvilku, už brzy… A tak jsme se báli jít se projít po obci, kterou příliš dobře neznáme, abychom něco nepropásli. Ale byla sobota, nebyla zatím moc zima a byli jsme strašlivě zvědaví. Za čekání jsme byli nakonec odměněni nejdříve vystoupením Zatracená manéž Divadla VZHŮRU NOHAMA.
Na stodolním jevišti je červená židle a brzy se objeví dvě postavy – Borax a Josefín a vedou dialog o tom, zda má smysl něco dělat a pracovat a nebo jít do hospody. Jdou do hospody. Objeví se skupina lidí, která má u nich večer vystupovat. Rozdělí se na dvě poloviny, první část na zemi usne místo zkoušení hry na večer. Vrátí se Borax a Josefín, jsou z toho zmatení, zase odejdou. Skupiny se vymění a Borax s Josefínem jsou překvapeni, že při svém dalším návratu najdou na zemi – asi tedy v manéži – jiné postavy. Když zase odejdou, postavy se probudí a následuje generálka na večerní vystoupení. Každá postava se představí s tím, co večer předvede. Pak všichni odejdou a vrátí se Borax. Ten zjistí, že navečer nemá herce a snaží se sestavit ansámbl z publika. Když se mu podaří získat dost „herců“, odchází také.
Všechny fotografie lze rozkliknout do větších velikostí
Toto představení vzniklo jako výstup z projektu Divadelní tvorba ve specifických skupinách a položilo divákům otázky (pokud se mu chtělo je přijmout): Jak to děláš ty? Raději se někdy vyhneš povinnosti, práci, úkolu a jdeš do hospody? Děláš vždycky to, co dělat máš, s nadšením? Co mi zůstává v mysli? Jak velký kus aktéři i jejich vedoucí (pokud se tomu tak dá vůbec říkat) práce udělali. A estetický dojem? Ladné pohyby tanečnic plně soustředěných na svůj úkol. Věnuji se hraní divadla s dětmi a studenty a málokdy se mi podaří je namotivovat tak, aby byli tolik soustředění na svůj výkon.
Pak přišlo další představení, tentokrát cílené na dětské publikum. Místo Tří medvědů a drzé Máši se hrála Bramborová pohádka, takže předpokládám, že šlo o divadlo Loutky bez hranic.
Banální příběh – v bramborovém království se objeví drak Friťák, který usmaží dětičky jedné babky. Král propadne panice, jeho žena a dcera též. Hledá se princ, který porazí draka – diváky využít nelze, jsou moc velcí a nevejdou se do divadélka. Je třeba hledat jinde. A tak se objevil princ Spadly bubny na kedlubny – toho ale Friťák rozkouskuje. Princ Cibulka se spasí útěkem a nakonec vše spraví princ Karotka, vytáhne Friťáka ze zásuvky a vezme si princeznu za ženu.
A v čem bylo tedy kouzlo tohoto příběhu? Ve skvělém zvládnutí komunikace s diváky. Místy sice dospělák „naťuknutý“ divadlem musí uvažovat o tom, proč je úvod s výběrem doplňků a hlasováním o nich tak dlouhý, když těžce zmanipulovaného pavouka si herce sice uváže místo kravaty, ale nic dál se nestane. Pavouk se prostě neuplatní… A mnoho dalších drobností. Kdykoliv však hrozilo, že diváci přerostou herci přes hlavu, zvládl to. A naše děti si pak ještě v postelích večer zpívaly, že u nás je všechno bramborové.
Třetím bodem programu bylo představení budoucí čínské pohádky O kouzelném džbánu. Tereza Koláčková v Klubu Pohoda připravuje tuto pohádku také v rámci projektu Divadelní tvorba ve specifických skupinách. Dozvěděli jsme se stručně obsah pohádky. Realizována bude s loutkami, ale zatím jsou pouze provizorní. Byli jsme také obdařeni čínskými koláčky štěstí. Ten můj měl v sobě skrytý proužek papíru se vzkazem: Hodně štěstí. Mirek.
Posledním představeným výstupem projektu Divadelní tvorba se specifickými skupinami bylo Vítání léta Domova Svaté rodiny vedeného Markétou Dvořákovou. Na jednoduchém půdorysu stylizované letní slavnosti každý aktér ukázal, čemu se věnoval v širším projektu zaměřeném nejen na letní činnosti, ale i přírodu (např. včely).
Poslední divadelní vstup byl určen zejména dětským divákům. Divadlo co tě to napadlo uvedlo pohádku O Rybabě a mořské duši.
Dvě křehké herečky nás zavedly do tajuplného mořského světa inspirovaném Petrem Niklem. „V moři je úzko, v moři je kluzko…“ Sledovali jsme příběh hlubinné ryby Rybaby, která se snaží získat světýlko pro medúzu, které ho zhasla zlá Chobotnice tím, že polila medúzu svým inkoustem. Všechno dobře dopadlo – Rybaba stoupala a stoupala, až se fdostala k hladině, kde jí pomohli dva albatrosi a vynesli ji až pro sluneční svit. Cestou zpět o něj sice Rybaba přišla, ale děti ji nenechaly v nouzi a odfoukly ji znovu nahoru ke slunci. Druhý pokus přinesl úspěch a medúza a chobotnice spolu nakonec uzavřely přátelství a do knihy moře zapsaly tento příběh spolu.
Dvě velmi šikovné mladé herečky, vybavené pohybově i hlasově. Schopné zaujmout jen samy sebou. Pečlivě promyšlená medúza a chobotnice („kloboukoloutka“ z molitanu – ? a tmavý mořský hlubinný hábit), kašírovaná Rybaba a kostýmem charakterizovaní albatrosi. Dá se sice vysvětlit, že mušle a úhoři z rukavic (černé a zlaté) jsou vlastně také „kostýmem“, ale působí proti ostatním postavám chudě a nenápaditě. Naopak zcela nezapomenutelný je výstup albatrosa snášejícího vejce – ačkoliv v příběhu nehraje žádnou roli a to, že nejde o slepici, stejně nevysvětlí. Spíš zamotá hlavu. Ale je nádherný. Podobnou boulí na příběhu je popěvek Zlatí hadi zlatě kadí, který se vůbec nehodí k úhořům v pohádce, ale zato mi přinesl vzpomínku na Milenu Šajdkovou a její divadelní soubor Stopa Podještědského gymnázia v Liberci… Takže, děvčata, děkuji, i když váš záměr to rozhodně nebyl.
Poslední částí programu, které jsme se zúčastnili, bylo promítání filmu Záporno Divadla VZHŮRU NOHAMA, který získal 3 nominace na filmovém festivalu Mental Power Prague Film Festival.
Ten nás, ač trval asi deset minut, rozhodně zvedl ze sedátek. Kladno stižené zlobou nakonec bylo zachráněno a my jsme se vypravili domů.
O celkové atmosféře festiválku svědčí několik fotek ze chvil, kdy zrovna vyšlo sluníčko. Dospělí se jen tak pohybovali po zahradě, děti si mohly vyrobit bramborové loutky.
Společně s námi odcházelo i těch několik osobně nezainteresovaných diváků. Myslím, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Možná by právě těmto nesmělcům pomohlo, kdyby na ně organizátoři trochu více myslel. Třeba informační tabulí, na které se budou objevovat nové informace a nebo „vyvolávačem“. Z průběhu festiválku bylo jasné, že ti zainteresovaní vědí. Ale nově příchozím nic nepomohlo se zorientovat. Jsem ale ráda, že se nám alespoň trochu podařilo dotknout se divadelního zákoutí, o němž zatím moc nevíme. Festiválek rozhodně vzbudil zájem a přinesl řadu otázek. Snad se za rok dozvíme víc.
Předposlední částí programu byla diskuse zaměřená na divadelní práci ve specifických skupinách a závěrečná hudební produkce studentů DAMU. Škoda, že už nám byla taková zima, že jsme neměli sílu zůstat.
Na akci samotné se mi líbí ještě něco – je pod ní podepsána kulturní komise obce Rynholec. Nejen DAMU, s jejímž pedagogem a studenty, je zřejmě spojena.